Mír jako jediná naděje budoucnosti
Zamyšlení Mír jako hrozba budoucnosti (MF Dnes 12. 6. 2004) je školním příkladem, jak to dopadne, když je redaktor v zajetí předsudků, které mu zatemní mozek. Redaktor vydatelství MF Zdeněk Švácha totiž tvrdí, že „zdánlivě nekonečný mír nás ve skutečnosti nevede k úctě k lidskému životu“, a že „vidina trvalého míru může být hrozbou naší budoucnosti. Vede ke ztrátě všech živočišných reflexů, bez kterých nemůže dlouhodobě sebeslušnější společnost přežít.“ Účelově, populisticky a bez povědomí o převratném vývoji studia mozku v posledních deseti letech míchá jablka s hruškami.
Zamyšlení Mír jako hrozba budoucnosti (MF Dnes 12. 6. 2004) je školním příkladem, jak to dopadne, když je redaktor v zajetí předsudků, které mu zatemní mozek. Redaktor vydatelství MF Zdeněk Švácha totiž tvrdí, že „zdánlivě nekonečný mír nás ve skutečnosti nevede k úctě k lidskému životu“, a že „vidina trvalého míru může být hrozbou naší budoucnosti. Vede ke ztrátě všech živočišných reflexů, bez kterých nemůže dlouhodobě sebeslušnější společnost přežít.“ Účelově, populisticky a bez povědomí o převratném vývoji studia mozku v posledních deseti letech míchá jablka s hruškami. Proto také dochází k absurdnímu závěru, že „čím déle budeme mít mír, jako je tento, tím horší bude válka, která přijde.“
Všechno je jinak, vážení neinformovaní. „Funkční zobrazovací metody mozku přinesly za posledních dvacet let více věcných poznatků než dva a půl tisíce let filozofování,“ píše F. Koukolík, a jinde konstatuje: „Spolupráci, fundamenty morálního cítění, pocit spravedlnosti a nespravedlnosti máme zřejmě evolučně vrozené“.
Mozek je geniální zařízení, které se dokáže přizpůsobit prakticky čemukoliv. Tomu pozitivnímu, ale bohužel i tomu negativnímu. Umí být Einsteinem a Hawkingem, matkou Terezou a dalajlamou, ale také Hitlerem a Bin Ládinem, nebo agresivním fotbalovým fanouškem a skinheadem. Ukázalo se, že stačí pouhé tři měsíce nějaké soustředěné činnosti, a mozek se přizpůsobí a neuronům narostou nové dendrity. Mozky taxikářů a memoatletů jsou v určitých oblastech větší a výkonnější. Stručně řečeno – mozek funguje tak, jak byl zkonstruován a jak je neustále stavěn, a prostřednictvím poznání zase utváří sám sebe. Jsme také a převážně to, co a jak myslíme.
Stávající obraz světa (a do slepé uličky zdánlivé logiky vehnané uvažování negativními médii ovlivněným komentátorů, jako je Z. Švácha) má podle mne, kromě jiného, dvě základní příčiny. Poškozující porody a z toho vyplývající následné „negativní“ myšlení. Propagátor přirozených porodů, Francouz Frederic Leboyer, to již před mnoha lety vyjádřil přesně: „Těžko je možné si představit děsivější vstup do života než je ten, který porodnictví připravilo několika posledním generacím.“
První vteřiny a minuty života totiž každého člověka zásadně programují na celý život například tím, s jakou základní emocí začíná fungovat mozek novorozence. Pokud je čerstvě porozený človíček na bříšku maminky, v šeru a teple, v bezpečí, instinktivně se umí doplazit k prsu a zdroji potravy – a je mu fajn. Je v bezpečí a obklopen péčí. Naprostou většinu z nás ale systém porodnictví odsoudil k negativnímu naprogramování: v prvních vteřinách a minutách života náš mozek zjistil, že svět je studené oslepující nepřátelské a ohrožující místo – a podle toho se zařídil.
Zjednodušeně (a počítačově) řečeno, základní operační systém většiny současného lidstva (včetně databáze emocí) je nastaven na hodnotu „negativní“. Člověk je většinou (neustále a nevědomě) stažen, čeká útok, ohrožení. Celý život pak v něm vnější události rezonančně budou vyvolávat právě tyhle nejhlubší emoční záznamy, které pak, aniž s tím může cokoliv dělat, ovlivní i všechny jeho budoucí současné a postoje. A uvěří pak, jako Z. Švácha, i takovému nesmyslu, že „k pochopení a vychutnání míru je třeba války.“
Zjednodušeně (a počítačově) řečeno, základní operační systém většiny současného lidstva (včetně databáze emocí) je nastaven na hodnotu „negativní“. Člověk je většinou (neustále a nevědomě) stažen, čeká útok, ohrožení. Celý život pak v něm vnější události rezonančně budou vyvolávat právě tyhle nejhlubší emoční záznamy, které pak, aniž s tím může cokoliv dělat, ovlivní i všechny jeho budoucí současné a postoje. A uvěří pak, jako Z. Švácha, i takovému nesmyslu, že „k pochopení a vychutnání míru je třeba války.“
Poškozený (všichni jsme oběti obětí) se pak pokouší všem ostatním vnutit svou poškozenou „vizi“ světa. Tvrzení, že mír je hrozbou budoucnosti, je tvrzením člověka, který byl, jako většina z nás, porozen násilně, který myslí negativně, který žije v prostředí, preferující negativní styl myšlení a zprávy, a který asi skutečný, hlubinný pocit klidu a míru nikdy nezažil (a samozřejmě si není schopen přiznat, že jeho vize světa je „zabarvena“ prostředím, v tomto případě negativním světem masových médií).
Dnes už začínáme tušit a prokazovat, jak současný bezprecedentní nárůst agresivity, drogové závislosti, ale i lokálních i globálních sociálních a také ekologických problémů přímo souvisí se způsobem, jakým jsme přišli na svět. Prenatální psycholog Peter Fedor-Freyberg tvrdí: „Pokud bychom dokázali zajistit, aby každé dítě bylo milováno a chtěno od samého začátku, a optimalizovat prenatální a perinatální stadia života bez narušení základních potřeb, bez agrese a psychotoxických vlivů, výsledkem bude společnost bez násilí.“
Agresivita (a žabomyší politické spory a války) jsou m.j. důsledkem nezvládnutých emocí a agresivně fungujících mozků agresivních lidí, kteří svými činy a jejich důsledky zase jen zpětně ovlivňují struktury svých mozků, takže pak sami sebe přesvědčí, že „mír je hrozba budoucnosti“.
Právě tak ale existuje i jiná, pozitivní možnost. Ti, kteří měli to štěstí (nebo dnes mají asertivní a informované maminky) se narodí přirozeně, šťastně, anebo jsou vychováváni v atmosféře lásky a tolerance, jsou pak šťastní, zdraví a mírumilovní.
I naše noviny už přinášejí (mezi záplavou negativních a pesimistických zpráv) informace o tom, že např. „buddhisté jsou ve srovnání s ostatními lidmi šťastnější“ (viz LN 23. 5. 2003). Pravidelná meditace podle odborníků stimuluje centrum sebeovládání a pozitivních emocí a zklidňuje činnost amygdaly. Tedy centra, které přiřazuje veškerým vjemům pořadí důležitosti.
I naše noviny už přinášejí (mezi záplavou negativních a pesimistických zpráv) informace o tom, že např. „buddhisté jsou ve srovnání s ostatními lidmi šťastnější“ (viz LN 23. 5. 2003). Pravidelná meditace podle odborníků stimuluje centrum sebeovládání a pozitivních emocí a zklidňuje činnost amygdaly. Tedy centra, které přiřazuje veškerým vjemům pořadí důležitosti.
Ukazuje se také (viz LN z 19. 6. 2004), že když z nějakého důvodu v tlupě paviánů uhynuli všichni agresivní samci, zavládla v ní mírumilovnost, která vydržela podivuhodně dlouho. Celá tlupa pak byla prokazatelně zdravější a i samci z jiných tlup si brzy na život v klidu míru zvykli.
Obavy Z. Šváchy, že „zdánlivě nekonečný mír nás nevede k úctě k životu“, že „v něm mizí strach, který vyvolává nezbytné pocity občanské a osobní kázně“ a „vede ke ztrátě smyslu pro podstatné, k sobectví a morální tuposti“, tedy že se jaksi ulenošíme a zpohodlníme, je také lichá: malých i větších „katastrof“ vztahového, pubertálního, studentského, rodinného, ale i přírodního (a ekologického) typu bude pro „trénink reflexů“ i nadále dost a dost.
Jinými slovy, i mírumilovnost (a z ní vyplývající pocit štěstí, ale také tělesné i psychické zdraví, tedy struktura mozku) se dá cílevědomě nacvičit, a výsledný mír je jedinou nadějí naší budoucnosti.
