Májiny cesty (51. - Proč neumíme dávat najevo lásku?)

Plazi nedokážou samy sebe zahřát, proto se vyhřívají na kamenech na slunci. Když ochladíte hada nebo ještěrku, je takový tvor bezmocný a nedokáže vytvářet vlastní teplo.

Takže naše morálka je jako to ministerstvo lásky v Orwellovi (to mělo na starosti válčení a mučení). Naše morálka má na starosti zničit naše cítění toho, co je dobré a mravné. Je jistě spousta triků, jak vzít člověku jeho svobodu a zodpovědnost, ale morálka je jeden z nejrafinovanějších nástrojů. Tvrďte človíčkovi, v období, kdy vám všechno věří, že to, co on cítí, podle toho se nemůže ve světě orientovat.

Na začátku jsem uvedla příklad s maminkou. Přejala jsem od ní základní způsob života, svoje nastavení. Ona na sebe byla přísná a já jsem na sebe taky. Ona si nic neprominula, a já jsem se naučila to samé – vychovávat se jako přísná vedoucí internátu. Co na tom, že na mě mamka vždy byla hodná a nikdy po mě nic nechtěla. Co na tom, že mi říkala, že jsem hezká. Ona si o sobě myslela, že není, a já, přesto, že mi všichni říkají, že jsem, ten pocit ošklivosti ve mně hluboko skrytý zůstává. Ona – moje mamka – se otiskla do mě, a taky babička…

Víš, chybí mi ty dopisy od mladých lidí, kde se mi svěřovali s každým detailem své lásky, chybí mi ty odvážné projekty, které mi v tlustých obálkách posílali idealisté, chybí mi ty obrázky od dětí, kde mi dojemně malovali celou svou rodinu. Abych tak řekl, nějak už mě mezi sebe neberou, nedělí se se mnou o svou radost, oni už se ani neptají, co si o tom všem myslím.

Živá, usměvavá tvář. Nedívá se asi přímo na mě, spíš na mě a všechny. Ale vidí mě. Moc dobře mě vidí. A usmívá se, a to je všechno. Tuším, jak to myslí. Že mám bejt klidná. Nikdy bych ti nechtěl ublížit, to jenom se musí dít cokoli, jen abys na mě nezapomněla.