Májiny cesty (40. - Člověk člověku vlkem, nebo člověk člověku člověkem?)

Když se jeho duše vznesla k Bohu, uviděl svůj život shora a viděl ho jako jeden z korálků, navlečených na šňůře. Všechny životy jeho duše předtím byly plné neštěstí, hříchů a tmy. A ten život, který právě skončil, byl jako rozcestí.

Na začátku jsem uvedla příklad s maminkou. Přejala jsem od ní základní způsob života, svoje nastavení. Ona na sebe byla přísná a já jsem na sebe taky. Ona si nic neprominula, a já jsem se naučila to samé – vychovávat se jako přísná vedoucí internátu. Co na tom, že na mě mamka vždy byla hodná a nikdy po mě nic nechtěla. Co na tom, že mi říkala, že jsem hezká. Ona si o sobě myslela, že není, a já, přesto, že mi všichni říkají, že jsem, ten pocit ošklivosti ve mně hluboko skrytý zůstává. Ona – moje mamka – se otiskla do mě, a taky babička…

Znáte to? Známe to asi všichni. Nebudu teď mentorovat ezoterické poučky, jak to, co odmítáme, se k nám tlačí. To už jsme tolikrát slyšeli. Když se strašně budu bát krokodýlů, k smrti bát, a budu plavat v řece a krokodýl mi bude kroužit v hlubině pod nohama, nepomůže mi na břehu stojící ezoterik s vysvětlením, že ten krokodýl mě sežere právě proto, že se ho bojím. Nepomůže mi zabít svůj strach, ten je naopak stále silnější, když už v té řece jsem. Možná by mi pomohla pomocná ruka, možná by mi pomohlo, kdyby ezoterik skočil za mnou do řeky a pomohl, když on se nebojí.

Víš, chybí mi ty dopisy od mladých lidí, kde se mi svěřovali s každým detailem své lásky, chybí mi ty odvážné projekty, které mi v tlustých obálkách posílali idealisté, chybí mi ty obrázky od dětí, kde mi dojemně malovali celou svou rodinu. Abych tak řekl, nějak už mě mezi sebe neberou, nedělí se se mnou o svou radost, oni už se ani neptají, co si o tom všem myslím.

Jenomže je tady konec času, kdy se o věcech jenom donekonečna mluví, aspoň pro mě. Dost již všem pokusům všechno pochopit v klidu u stolu. Taky je potreba doopravdy žít, a jenom se vzdát možnosti něco pochopit.