Čtenář: Čtvrtý druh by měl na rozdíl od Avatara vidět každý

Příběh Thierryho Meyssana i můj příběh ukazují, že oni nechtějí, aby byl slyšet náš hlas. Můžeme analyzovat historky týkající se letadla AA-77, které údajně vlétlo do Pentagonu, z různých hledisek. Jedním z nich je obrana. Ve filmu je ukázáno, že Pentagon a Bílý dům jsou mohutně chráněny. To znamená přítomnost několika různých obranných systémů. Jedním z argumentů je, že civilní letadlo bez vojenského transpondéru by se k Pentagonu nemělo šanci vůbec přiblížit. To letadlo nemá žádný vojenský transpondér. O tom transpondéru by se dalo říci více, ve filmu to není, ale lze to doplnit, mění se to den ode dne. Jde o kódovaný transpondér. Položím otázku: jak by se teroristé mohli dostat k Pentagonu bez vojenského transpondéru, bez znalosti kódovacého systému? To je otevřená otázka. Ve zprávě Komise na ni nenajdete žádnou odpověď. A já mohu dodat 150 obdobných příkladů. Ne jeden. Na 150 příkladů toho, jak komise pracovala. Pozn. redakce: Na vysílání tohoto pořadu v ruské televizi upozornila české a slovenské čtenáře redakce OSUD.cz, např. 13.9. v odkazu: "ЗАКРЫТЫЙ ПОКАЗ": 11/9.

A jaké jsou moje hlavní dojmy z filmu? Je to především obrovská lítost, jak neuvěřitelně krutě dokáže "dav" ublížit Nositeli Světla. Postupně Ježíš ztrácí svoji "světskou slávu" a jako by celý svět se proti němu spikl. Jak domácí obyvatelé, kteří freneticky volají "Ukřižujte ho!" (zdá se mi to, nebo v tom výrazu opravdu zní cosi velmi blízkého slovu džizrael?), tak římští nerozhodní a lhostejní politici i nadraní vojáci. Film dokonale popisuje bolest, kterou musel cítit nejen samotný Joshua, ale kterou i po 2000 letech cítí každý dobrý člověk. A přesto Ježíš zůstává neoblomný a sděluje Pilátovi, že mu může ublížit pouze do té míry, do které je mu dáno ublížit. Jde z toho síla, z které mrazí... Jeden z diskutujících pod negativní kritikou filmu od paní Spáčilové napsal: "Ne každý dokáže ustát pohled do zrcadla .... a někteří to se o to ani nepokusí." Není co dodat. Prostě běžte do kina, neuvidíte film. Uvidíte Ježíše.

Sledoval jsem, co film bude dělat s mými emocemi. A kupodivu: absolutně nic. Reaguji tak v případech, když je něco umělého, strojového, vymyšleného, nereálného. Naopak na lidské příběhy reaguji zpravidla hlubokým dojetím, to však u Avatara nenastalo. Samozřejmě, pokud bych byl mladší asi o 15 let, asi bych zaslzel společně s mnoha dalšími v sále nad tím, jak idiotská rasa ti lidé vlastně jsou. Jenže to já jsem si protrpěl a probolel už těch téměř 40 let, co jsem na Zemi, takže nyní mne až tak něco nepřekvapí a neporazí. Hulvátství dnes a denně sleduju nejen na silnicích, v dopravních prostředcích, v médiích, ale také v pirátstském šíření všeho, co hraje nebo se trošku hýbe, nebo například na internetových diskusích.

Naše kultura vede lidi k víře, že účes je otázkou osobních preferencí, že účes je věcí módy nebo přesvědčení, a to, jaké vlasy lidé nosí, je prostě kosmetickou záležitostí. Nicméně za vietnamské války se objevil zcela jiný obrázek, který byl pečlivě zakrýván a ukrýván před veřejností.

Kdežto tento o rok starší americký dokumentární film (Ztracený Ježíšův hrob (The Lost Tomb of Jesus,  Simcha Jacobovici, USA 2007)) působil aspoň chvílemi dojmem, že v něm skupina lidí odhalila cosi, co mělo zůstat raději ukryto. Měl jsem trošku obavy z toho, jak dokáže film zmiňující prakticky neustále pouze suchá genealogická fakta udržet pozornost, ale docela se mu to podařilo. Přesto, že film vyznívá vcelku jasně, mám takový nějaký dojem, že je to ještě jinak. Že to, co se snaží ve filmu ukázat, není ještě úplně tak.