Koncentrujme se na to, co nás spojuje a ne na to, co nás rozděluje, a tvořme pozitivní vize budoucnosti


Na nějaký čas jsem se odmlčel se svými články. Bylo to způsobeno částečně krásným počasím, kdy jsem dal přednost přírodě před počítačem a částečně tím, že jsem se velmi usilovně věnoval tvorbě vlastních webových stránek. Práce to byla docela vyčerpávající, protože množství textu a obrázků, které jsem potřeboval vložit, bylo poměrně velké a měl jsem tak příležitost plně ocenit práci těch, kteří se tím zabývají dnes a denně. Stránky jsem dokončil k mé částečné spokojenosti, a pokud budete mít zájem, je možno je najít pod adresou www.miroslav-zelenka.cz.

Pravda bývá definována jako shoda určitého tvrzení (popisu skutečnosti) se skutečností.

Pohled soudobé vědy a zejména kvantové fyziky se začíná přibližovat ezoterickým výkladům v tom slova smyslu, že absolutní pravda neexistuje. Jak smysluplně pak vyznívají volání po důkazech při předkládání určitých teorií jako důležitých informacích dokládajících pravdivost této teorie, jestliže absolutní pravda neexistuje.

Existuje pouze pravda relativní, pravda každého pozorovatele (přesněji asi vnímajícího). V podstatě každý má svou pravdu. Toto tvrzení je zcela v souladu s kvantovou fyzikou, která došla k závěrům, že pozorovatel vždy svým pozorováním mění pozorovanou skutečnost. Je to rovněž i v souladu s ezoterickým výkladem, dle kterého čas neexistuje a naše (v nejširším slova smyslu, tj. všech myslitelných a možná i námi nemyslitelných bytostí) mysl vše vytváří, tedy minulost přítomnost i budoucnost. Z tohoto pohledu by se dalo říct, že naše mysl skutečnost nepozoruje, ale vytváří. Jedna z variant popisu tohoto procesu je taková, že existuje velké (možná nekonečné) množství v přítomnosti existujících pravděpodobných budoucností a my koncentrací našeho vědomí (naší pozornosti) na jednu z těchto budoucností tímto pro sebe tuto budoucnost tvoříme. Takže tzv. pozorováním a s ním spojeným popisem my de facto skutečnost vytváříme. Z toho plyne, že tím, že popis je vlastně součástí tvoření skutečnosti, je logické, že je i se skutečností shodný, tj. pravdivý.

Z určitého zorného úhlu by se tedy dalo říct, že všichni máme svoji pravdu, a že existuje pouze jediný nepravdivý popis skutečnosti a to je záměrně uvedený popis, který neodpovídá tomu, co jako skutečnost vnímáme.

Jako názorný příklad bych zde uvedl vnímání barev. I když pominu lidi barvoslepé, je vnímání barev jednotlivými lidmi odlišné, což je asi nejčastěji pozorovatelné u barvy, která je na přechodu mezi modrou a zelenou. Někdo ji vnímá jako modrou a někdo jako zelenou. Dá se říct, že jeden z nich má pravdu a druhý se mýlí? Dle mého názoru ne. Pouze se lze asi shodnout na tom, že většina lidí určitý odstín vidí jako modrý a menšina jako zelený (případně obráceně, abych náhodou nebyl nařčen z politické předpojatosti :-)). Je sice možné přesně změřit frekvenci vyzařování, ale změní se tím pro mě jako konkrétního člověka něco podstatného? Začnu konkrétní odstín barvy vidět jinak, když se dozvím nějaké číslo? Změní se tím pro mě pravda? Jiná situace ovšem nastává, když někdo začne záměrně tvrdit o zelenomodré barvě, že je červená. Bohužel lidská historie je plná obdobných tvrzení a ani přítomnost se od této tradice neodlišuje. Když většině lidí jakási autorita dlouho tvrdí, že zelenomodrá je červená, tak se nakonec stane to, že tomu uvěří. A když nám jsou některé věci tvrzeny i tisíce let, není divu, že už je „máme i v genech“.

Naštěstí díky informační revoluci a explozi a dalším okolnostem se mnoho lidí probouzí a začíná pochybovat o tom, zda to, co je jim neustále předkládáno, je opravdu popis shodující se se skutečností. Tito lidé si vytvářejí vlastní relativně nezávislý obraz skutečnosti, (jak jsem již v jednom článku popsal) jakousi mozaiku informací, kterou považují za pravdivou. Informace nezapadající do této vlastní mozaiky pak vyhodnocují buď jako zcela nepravdivé, nebo jako informace, jejichž shodu se skutečností je potřeba ověřit, či je přijímat s určitými pochybnostmi.
Tato mozaika informací se dá rovněž vyjádřit jako množina informací o skutečnosti (popisů skutečnosti), které konkrétní člověk považuje za shodné se skutečností. Když si představíme určitou skupinu lidí spojených společným zájmem či zájmy (například čtenáře těchto webových stránek), tak se dá předpokládat, že mnoho informací zařazených lidmi do těchto jejich jednotlivých mozaik bude shodných. Matematicky by se to dalo vyjádřit jako průnik množin informací. Tento průnik množin informací jednotlivých členů skupiny je to, co tuto skupinu sjednocuje.

Když se zaměříme, jako příklad, na články a diskuzi na internetu (duchovní a ezoterické stránky nevyjímaje), je možno si všimnout dvou zajímavých podstatných jevů.

Za prvé – lidé se scházejí na jednotlivých stránkách a v diskuzích na základě toho, co je spojuje, na základě průniku množin. V diskuzích se však převážně soustřeďují na to, co je rozděluje, tj. na to, kde jsou jejich relativně „pravdivé“ informace mimo průnik množin a snaží se přesvědčit ty druhé, a to mnohdy velmi nevybíravými prostředky (duchovní stránky nevyjímaje), že zrovna ta jejich množina informací je ta „pravá“.
Jako jeden z nejčastějších a nejklasičtějších případů jsou diskuze, kdy společný „zájem“ (průnik množin) je nespokojenost s politiky a politikou, a to co je rozděluje, jsou sympatie či ještě častěji nesympatie k některému politickému uskupení nebo politikovi. Bohužel pro velkou většinu lidí a k spokojenosti většiny politiků (minimálně těch, co se střídají u vesla), to co lidi rozděluje, zatím výrazně převyšuje. Proč tomu tak je lze snadno pochopit, protože v duchu hesla „Rozděl a panuj“ je tento aspekt u lidí skrytě i zjevně mnoha různými prostředky dlouhodobě podporován a rozvíjen.

Za druhé - opět musím konstatovat, že bohužel to, co lidi v převážné míře spojuje a co je tím průnikem množin, jsou negativní informace, tedy popis takové skutečnosti, kterou nechceme. Čím je negativnější situace a čím je dokonaleji popsaná, tím více čtenářů, více diskutujících a lepší hodnocení a jak jsem mohl (samozřejmě omezeně) sledovat, týká se to téměř všech stránek bez rozdílu zaměření.

Jsem přesvědčen, že nejeden z nás si musel položit otázku, proč ještě nebyly učiněny důraznější kroky k omezení internetu či alespoň některých stránek. Napadla mě v souvislosti s tímto článkem jedna hypotéza, u níž si však nečiním žádné nároky na její shodnost se skutečností a rovněž mám značné pochybnosti, ale na druhé straně se mi jako určitá možnost nejeví jako zcela nepravděpodobná.
Vyjdu z předpokladu, že rozhodující zápas se odehrává o vědomí lidí a proces transformace se dá popsat jako zvyšování frekvence vibrací vědomí lidstva a Země. Proč by potom bylo v zájmu mocných (kteří nepochybně po transformaci v našem pojetí netouží) zakazovat (omezovat, rušit) internet, kde se lidé neustále nabíjejí negativními emocemi z negativních popisů přítomnosti a budoucnosti a ze vzájemných sporů a rozporů, což rozhodně ke zvýšení frekvence vibrací nepřispívá.


Závěr

Jestliže chceme uspět v tomto zápase o budoucnost lidstva a Země a jsem přesvědčen, že i my máme v této hře mocné spojence, měli bychom se zaměřit na to, co nás spojuje, na průnik množin našich popisů skutečnosti. Na druhé straně zkusme alespoň po určitý čas minimalizovat naši koncentraci na to, co nás rozděluje, a když nic jiného tak nedovolit, aby díky těmto rozdílům se v nás probouzely negativní emoce, nebo dokonce abychom takovéto negativní emoce přenášeli jakoukoliv formou na ty s rozdílným názorem.
Uvědomme si, že síly, které se snaží zabránit transformaci, mají situaci poněkud jednodušší. Jednota společných zájmů při „boření“ se nachází vždy daleko snáze než při tvoření. Proto je nutné, aby naše uvědomění a vnitřní kázeň byly o to vyšší.

Za minimálně stejně důležité považuji naši koncentraci na pozitivní vizi budoucnosti lidstva a Země. Při posuzování současné situace je nutné vyjít z jedné základní skutečnosti – změna společnosti nutně a zákonitě bude. Z čeho vycházím při tomto tvrzení? Změnu si přeje minimálně 90% lidí. Přesto, že to mnohé nenapadne, změnu si přejí i ti, co jsou u moci. Otázkou zůstává, jaká změna a v čí prospěch bude.

Mocní mají poměrně přesnou představu o tom, jak by budoucnost Země měla vypadat, i když se i oni nepochybně v detailech liší a určitě se liší v představách o podílu na moci.

Na rozdíl od nich naše představy jsou relativně přesné v tom, co nechceme. Shoda v tom, co bychom chtěli, je však bohužel podstatně menší než u mocných. Jedním z podstatných důvodů je to, že nám chybějí dostatečně propracované vize „lepší“ budoucnosti lidstva, které by byly akceptovatelné dostatečně početnou skupinou lidí.
Proto bych chtěl zdůraznit – vytvářejme pozitivní vize budoucnosti. Ti, co mají určitý dar takové vize vytvářet (a dle příspěvků v diskuzi soudím, že i mezi pisateli a čtenáři těchto stránek takoví jsou), by se neměli bát, že budou označeni za snílky, náboženské fanatiky, pisatele sci-fi nebo (jak se dá určitě očekávat) komunisty. Hledejme takovou vizi budoucnosti, která by byla přijatelná pro většinu lidí, která by byla tím průnikem našich množin a pak na takovou vizi koncentrujme svá vědomí a tím také tuto budoucnost tvořme.

I v této souvislosti mně nezbývá než znovu opakovat:
Nekoncentrujme své vědomí na získávání informací o tom, jaká nás čeká budoucnost, abychom podle toho tvořili přítomnost, ale koncentrujme své vědomí na tvoření přítomnosti podle toho, jakou budoucnost chceme.

Pozn. jm: No, není to s tím hledáním toho, co nás spojuje, vždy jednoduché. Každý jsme jiný a jsme rozčarováni tím, že zjišťujeme, že nás nespojuje téměř vůbec nic. Dlouho dlouho nic a až teprve pak, na jisté úrovni, zjišťujeme, že spojuje. Jenže kolik z nás tam je? To, co nás rozděluje, je většinou EGO. Každý to ví nejlíp a každý chce rozhodovat. Málo kdo už nést následky.

Viz třeba hnutí ne základnám. Půjčím si pár vět Štěpána Kotrby: Iniciativa Ne základnám vznikla jako politicky naprosto heterogenní uskupení s jedním cílem - zabránit vzniku americké základny na českém území. Nejmenší společný jmenovatel spojil národovce i anarchisty, trockisty i zelené romantiky, komunisty, socialisty, sociální demokraty i liberální demokraty, radikály i konformisty. Všichni, kteří chtěli být součástí celku, museli odhodit názorové rozdíly a potlačit různé politické animozity. Ti, kteří to nedokázali, skončili. Skončili mladí komunisté, skončili i Humanisté. Šli svou cestou.

Je zde i další důkaz: Občanské fórum. Byli bychom bez OF a Ne základnám blíž, nebo dál? To je otázka.