Píšu a mluvím o tom už hezky dlouho, ale konečně se na toto téma jasně a stručně vyjádřil i muž, který má osobní zkušenosti z vysoké politiky, a jemuž snad uvěří i skeptici.

Časopis Regenerace mé zamyšlení otiskl již před mnoha lety: "Vážené čtenářky," psal jsem tehdy, "jste to vy, které můžete změnit svět. Umíte to, co my muži nezvládáme. Rodit, hladit, milovat. Příroda vám navíc (kromě jiného) dala o 30% více propojení mezi levou a pravou mozkovou hemisférou. Vnímáte svět holističtěji, intuitivněji… Lidstvo je zatím rozděleno na dvě poloviny, ženy a muže. Nadřazení jedné části populace nad druhou je model vedoucí k rasismu, antisemitismu a jiným podobně ošklivým -ismům. Dámy, tohle může být vaše parketa. Můžete změnit svět. Třeba tím, že začnete být k sobě, ale především svým mužům, laskavé. Začněte své muže (milence, kolegy, šéfy) více chválit a dokonce i hladit. Víte, proč muži dělají politiku? Jízlivé psychoanalytické jazyky tvrdí, že je to proto, protože nezískali uznání svých žen, a tak je hledají na veřejnosti…"

Už je to tady. V dnešních novinách (LN 16. 11. 2005) jsem ke své radosti uviděl tento titulek: "Politiku mohou zachránit jen ženy". Tvrdil to dlouholetý politický propagátor Jacques Séquéla, francouzský ředitel komunikačního holdingu a šéf dvaceti prezidentských kampaní (v 18 z nich vyhrál jeho klient). Tento nestor politické scény nejméně posledních padesáti let totiž prohlásil: "Věřím, že reputaci politice mohou vrátit jen ženy. Muži všechno zničili. Spousty politiků jsou ve vězení za zneužití pravomocí, žen se tento problém zdaleka tolik netýká. Žena dává život, muž dává smrt."

Konečně, chtělo by se dodat. Stačí se podívat na úspěchy těch zemí, ve kterých byly nebo jsou v čele vlád či samotných států ženy. Kde jsou dnes ještě docela nedávno zaostalé Irsko, Finsko, Nový Zéland a další. Vždyť je to jasné: zatímco muž rozorává meze, buduje přehrady a bojuje (se všemi, i s přírodou), žena umí sázet stromky, pečovat o děti a květiny. A co dnes potřebuje do ekologické katastrofy se neodvratitelně řítící se svět? Rozhodně ne další přehrady a boje.

V roce 1998 jsem čtenářkám Regenerace naznačoval, jak by se dala změnit nejen politika, ale i svět, a protože ani tehdy, a ani doposud nikdo nereagoval, cituji i dnes sám sebe:

"Jak tedy vybudovat základy pro udržitelné hnutí směrem k méně násilné, ekologičtější a ekonomicky vyrovnanější společnosti na této zemi? Nejdůležitější jsou například vztahy v raném dětství, protože na neuronové buněčné úrovni ustanovují mentální mapy způsobů, jak budou budoucí vztahy strukturovány. Dnes již víme, že první minuty života novorozence jsou pro jeho další emocionální rozvoj naprosto zásadní a určující. Zjistilo se, že většina kriminálních činů je páchána stále stejnými delikventy, a naprostá většina z nich byly děti nechtěné, nebo ty, které strávily první měsíce svého života v ústavech. I my jsme takoví jací jsme právě proto, že jsme ve velké většině byli zrozeni do oslepujícího světa nemocnic a k mamince jsme se dostali jen na dobu kojení. Pojďme změnit sebe a svět tím, že především změníme způsob, jakým se rodí naše děti.

A dále: jsou-li například lidé, kteří se starají o druhé, což je činnost pro společnost naprosto základní jak pro zdravý vývoj rodin, tak pro zachování životního prostředí, jsou-li tedy tito lidé, v naprosté většině ženy (maminky v domácnosti, učitelky, ošetřovatelky), podceňovány, jsou popírány i základní vztahy v oblasti sociální politiky. Páni politikové (novináři a ekonomové), nebojte se předefinovat žebříček hodnot a docenit a náležitě ocenit pečovatelskou, ale také učitelskou práci.

Dnes totiž už také víme, že každé dítě je potenciální génius, ale že naše typy škol, pocházející z 19. století, v dětech přirozenost a talent spíše ubíjejí, než rozvíjejí. Víme, jak rozhodující je, jestli bude dítě vyrůstat v prostředí plném lásky, pohlazení, tolerance, podpory, pochvaly. Už dokonce dokážeme odstranit poruchy učení a v chování (a spoustu následných zdravotních i psychických potíží v dospělosti), odstraníme-li jejich příčiny: traumatické zkušenosti z  dětství a ze školy. Pojďme tedy změnit sebe a svět tím, že změníme způsob, jakým vychováváme sebe i své děti (a nevytvářejme tak zbytečné traumatizující situace). Podporujme své dobré učitelky a učitele.

Dámy, jste to skutečně vy, které můžete změnit svět. A začít můžete skutečně jen tím, že začnete své děti a muže chválit. Při jednom sociologickém pokusu jednu skupinu žáčků učitelé neustále kritizovali a hanili, zatímco druhou neustále a za všech okolností povzbuzovali a chválili. Za několik měsíců měly chválené děti o tisíce procent lepší výsledky ve všech měřitelných disciplínách. A do školy začali přicházet rodiče a s údivem se svěřovali,  že jejich děti jsou jako proměněné, že pomáhají, spolupracují.
Mimochodem, paní učitelky, současná psychologie už ví, že žáci ve škole plní i podvědomá očekávání svých pedagogů. Jinak řečeno, když si o svých žácích budete myslet, že jsou stejně hloupí a zlobiví a rostou leda tak pro partu, budete za nějaký čas mít, co si přejete: zlobivé a nespolupracující žáky, kteří se co nejdříve dostanou do nějaké party. Když ale ve svých žáčcích budete vidět budoucí nositele Nobelových cen, také je vychováte. Totéž ovšem, maminky, platí o vašich dětech. Neříkejte jim, ani ve zlosti, že jsou "zlobiví" a "nešikovní", protože právě těmito poznámkami jsou pak ke zlobivosti a nešikovnosti nasměrováni.

Náš svět vypadá tak, jak (nevědomě) chceme, aby vypadal. Změňme "zadání" svého světa. Změňme způsob, jakým vnímáme současný svět (začněme ho vnímat ne jako problém, ale jako radost) - a změníme sebe i svou budoucnost."

Tvrdím to, a mám to vyzkoušená již léta na sobě i účastnících mých seminářů, již léta. Dnes dodávám, že muž navíc prokazatelně neumí přiznat, že udělal chybu. Neumí se zeptat na cestu, když zabloudí. Není toho (evolučně) schopen. Neumí se dohodnout. Musí bojovat a vítězit, operovat, jednat, a to vše hned, protože tak je evolucí naprogramován. Je to ale právě žena (s propojenějšími mozkovými hemisférami a tisíciletým tréninkem umění jednat a domluvit se), která myslí ne na politickou funkci, ale na své děti, na budoucnost komunity. Žena navíc umí to, čeho muž není fyzicky schopen: mluvit a zároveň naslouchat.

Skeptiky, pamatující předsedkyni Československého svazu žen Marii Kabrhelovou či sledující výkony současných českých političek, chci uklidnit: žena, která se několik let musí pohybovat v mužském světě politiky, zhrubne a v zájmu zachování funkce, pozice či rozumu podvědomě převezme mužský slovník a mužské styly myšlení (včetně vyšší hladiny mužského hormonu testosteronu). Jakmile bude i v parlamentu a ve vládě více jak polovina žen, zůstanou ženami se všemi výhodami ženského způsobu vnímání světa.

Jacques Séguéla, specialista na "reklamy" politiků, to po všech těch letech v mužském světě politiky konečně ví a (výjimka potvrzuje pravidlo) nebojí se to přiznat: "Politiku mohou zachránit jen ženy."
Já dodávám, že nejen politiku.

Svět mohou zachránit jen ženy…