Jak se točilo DVD na mísy

(making dvd)

 

Pro ty, které to zajímá, pro přímé účastníky natáčení, a pro nadšené historiky budoucna zaznamenávám, co se dělo a stalo při natáčení DVD záznamu koncertu na tibetské mísy a steel drum.

Jak jsem tak od roku 1990 sem tam hrával aktivně na několik, a od roku 1992 na celou sestavu tibetských mís (já jich měl asi dvacet, přítel třicet, a celkově jsme jich tehdy dovezli do vlasti několik set), objevoval jsem postupně jak různé techniky hry, tak možnosti  "práce" se zvukem. Rád jsem hrával při otevření nějakých těch čajoven, klubů, rád jsem hrával při vernisážích, a ještě raději na svých týdenních kurzech. Poslední tři roky už systematicky hrávám jen v kostelech. Vždy jsem tušil, že svůj chce k svému, tedy že dokonalost šamanských hrátek se zvukem materializovaná ve formě nenápadné misky nejlépe vynikne v dokonalém akustickém prostředí, k "duchovním hrátkám" přímo vytvořeném - tedy v kostelech.

Před šesti lety jsem hrál v jednom malém kostelíku v jedné středočeské vsi. Byl podzim, a přijeli jsme celkem pozdě, takže jsem trochu zmrzlé posluchače (bylo jich obvyklých třicet, ale kostelík zcela zaplnili) nechtěl zdržovat. Vytáhl jsem nejprve malé misky a tak trochu jsem si přál, abych si ťuknutím na jednu či dvě rozezněl prostor a tiše mohl nainstalovat misky další.

Stal se dlouho očekávaný, tušený a téměř vysněný zázrak: zvuk první misky si prozkoumal všelijakými andělíčky, kazatelnicí, rámy obrazů a oltářem a varhanami vzadu napěchovaný a barokně zpestřený prostor malého kostelíku, a tak se mu to líbilo, že prostě zůstal. Miska zněla a zněla a zněla a zněla. Ťukl jsem do druhé a totéž: dva zvuky, které ne a ne skončit, si hrály na schovávanou. Jukaly na sebe, vzájemně se ovlivňovaly, dotýkaly, tu zezadu, tu buzarem zepředu a obloukem kolem, a já vyndal další mísy a u vytržení si vychutnával dokonalost prostoru, času, zmaterializované myšlenky a propojení měřítek. Misky a lidi a kostelík na míru souzněly, jak jsem to nikdy předtím neslyšel.

Od té doby hrávám jedině v kostelech (když se podaří přemluvit většinou jen mladé kněze, ti staří si při pomyšlení, že by v jejich kostele mohlo zaznít něco z Tibetu, honem křižovali): vždy je to jinačí, vždy dokonalé, lidem se to samozřejmě moc líbí, ale já vím, že nezkušené a nepoučené publikum sice cosi slyší, ale nedokáží vychutnat. Nevědí totiž obvykle, co se děje a co mají vychutnávat. Je to příliš dokonalé a nové a efektivní.

Jednou jsem tedy zahrál absolventům kurzu na jeho závěr (abych si své obecenstvo připravil). Opravovaný kostel v Dobré vodě byl dokonale prázdný a tedy "znělý" (tak jako velký "neviditelný" Neffův pes Bart dělí psy, které potká, na dva druhy, jedlé a nejedlé, já bych mohl rozdělovat lidi, které potkám, a prostory, ve kterých hraji, na znělé a neznělé). Kursisté byli celý týden uvolňováni širokým spektrem frekvencí tibetských mís a alikvotního zpěvu a manter, pomalou meditační chůzí a výukou hry na africké bubny džembe, takže už byli vláční uvnitř i vně: taky znělí. Předpolední den už jsem odmítal zodpovídat otázky, a jen jsem poukazoval, že to pochopí až při koncertu. A taky jo, mísy zněly o sto šest, a ještě dva týdny mi postupně chodily maily nadšených posluchačů absolventů. Měl jsem samozřejmě radost z toho, že měli radost, ale stačilo pár kontrolních dotazů, abych zjistil, že ač jsem je na to týden připravoval, stejně jim řada věcí (a sluchovým a duchovních možností) unikla. Sen, že i ostatní uslyší a vychutnají ve vší hloubce to, co dávají mísy mně, nebyl stále realizován.

Samozřejmě, je logické připustit, že já, který sedím v epicentru všech těch harmonizujících vibrací, slyším něco jiného než diváci pět či dokonce deset či dvacet metrů ode mne (a na víc ve zcela jinak tvarovaném, a tedy zvuk odrážejícím prostoru).

Vždy podávám maximální výkon, vždy je ta nejlepší ze všech možností, ale přesto jsem často hrával tak trochu po paměti, tedy spíše pro onen nedosažitelný zvukový a posluchačský ideál. Když v pěkně znělém kostele při nějakém zvuku nějaké mísy jemně pohnu rukou tam a zpět a změním tak "barvu" zvuku, tedy pořadí alikvotů nebo jejich kvalitu ve třetí alikvotní vrstvě, nějak to prostě vycítím, slyším to jak to slyším, ale nemám nejmenší možnost slyšet to tak, jak to slyší (nebo většinou neslyší) posluchači.

CD, která jsem natočil, byla vždy kompromisem mezi tehdejším uměním a možnostmi zvukových techniků a různých studií, takže rozhodně nešlo o tu zvukovou kvalitu, o které jsem snil a kterou jsem zažil v onom malém kostelíku.
Když jsem ale před rokem začal (poté, co rozhodně vydělali na mém CD, které jsem u nich natočil v roce 2000) holandské vydavatele lákat, jestli by nesáhli po na DVD dokonale natočeném koncert na mísy (a vyprávěl jsem jim, jak vždycky po krásném koncertu v kostele lituji, že to nikdo nenatočil), nejprve to nevypadalo, ale pak si dali říct, zvláště když jsem jim vychválil přinejmenším stejné technické možnosti ale levnější lidi tady u nás.

V únoru jsem vše zorganizoval: do kostela sv. Martina ve zdi jsem (mailem) pozval třicítku posluchačů, od přítele jsem na poslední den vydyndal zapůjčení dvou praktikáblů (aby mísy ležely na zvučícím dřevu a znásobila se jejich akustická krása a síla), obstaral zvukaře a kameramany, odtahal mísy (kufr s nimi váží 60 kg, steel drum 40 kg), myslel na sto a dvě věci najednou, objednal pořadatelky a zaplatil nájem a kostelníka (a později zvukaře a část výroby). Proč to vše kolem zdůrazňuji? Je to totiž jakoby Václav Hudeček musel před koncertem naházet do sklepa třicet metráků uhlí (před dvanácti lety jsem podobně odmítl zahrát na mísy jednomu tehdy pistoli neustále nosícímu "zuřivému" novináři z Reflexu, který připravoval dokument pro ČT stylem vědců ze Sisyfa).

Počítal jsem téměř se vším, ale netušil, že právě čtyři minuty před závěrem začne nějaký anglický turista děsně nahlas vyřvávat své opilecké emoce před kostelem (a snaživý kostelník zamkne kostel a ztratí se a znemožní tak případně zajít za turistou a odklidit ho) a nadobro nám tak zkazí nahrávku (pracně jsme pak tuhle část museli ve studiu vymazat). Samozřejmě jsem i hudebně musel zaimprovizovat a tak se vám, znalci a citlivci, kteří přijdete na to, že na konci se to nějak divně posune, omlouvám.
Přesto je to tam. Když jsem pak nahrávku o měsíc později slyšel z velkých reproduktorů ve studiu, tak, jak to budou slyšet posluchači a diváci z DVD, se slzami v očích jsem vzdychl: je to tam! Všechno to, o čem jsem snil, co jsem jen tak bokem zaslechl v náznacích, co jsem celé ty roky přál i posluchačům, ale evidentně se to k nim nedostalo - všechno tam je.

Jemné hrátky v vrstvami alikvotů, prolínání pulsací, křišťálové závoje tělo i mysl uvolňujících harmonií, zpětné vazby a odrazy odrazů od gotických stěn a žebroví, všechno to tam je a je to slyšet! Hurá. Uff.

Samozřejmě nepředpokládám, že by zvukové kvality a záměry této nahrávky dokázalo objevit, natož vychutnat a ocenit, větší než malé množství posluchačů. A ještě méně bude těch, kteří zjistí, ocení a vychutnají i ono "duchovní" poselství "za". Přesto jsem si jist, že za deset, maximálně dvacet let (pokud to bude možné a pokud ještě lidé budou schopni pozastavit se a něco udělat pro své uši a mysl) bude tahle nahrávka, se všemi nedokonalostmi, patřit k těm legendárním. A že bude stále efektivnější. Je to jakýsi můj vklad do budoucna.

Navíc se mi totiž (pedagogicky) podařilo ve studiu natočit (a vydavateli vnutit) jak krátké povídání o mísách, tak i komentář, takže zájemce si po poslechu a shlédnutí koncertu (plus přídavku ve formě mantry) může pokusit po nějaké době si celý koncert, navíc s mým povídáním (proč ta či ona mísa, jak se používá ten či onen zvuk, proč tohle následuje po tomto atd.) poslechnout a vychutnat ještě jednou, jaksi s "odborným", tedy autorským výkladem. A pak si koncert pustit znovu a posléze, při každém dalším "poslechu" a shlédnutí, vidět a hlavně slyšet vždy víc a víc. A objevit a objevovat, co všechno je "za" hudbou a v každém z nás.
Hurá.

 

P. S.: DVD ZA HUDBOU bude poprvé představeno v rámci pravidelných večerů
Hudební meditace s Vlastou Markem v úterý 14. září od 19:00 v prodejně U Džoudyho, Jugoslávská 7, Praha 2 (stanice metra a tramvají I. P. Pavlova).
K dostání bude tamtéž a také přímo nebo na dobírku v prodejně ROIVA, Křižíkova 109, Praha 8 (tel. 224817181, roiva@terminal.cz)