2012 a lidský osud:

Konec světa nebo revoluce vědomí?

Stanislav Grof, M.D.

Protože vydání knihy Jose Arguelles Mayský faktor: Cesta za rámec technologie (Arguelles 1978) upoutala pozornost laické veřejnosti na starodávné proroctví týkající se konce mayského kalendáře dlouhého počtu, který začal 11. srpna 3114 př.n.l. a skončí 21. prosince 2012, toto datum se stalo předmětem mnoha článků, knih a konferencí a chystaného filmu s názvem 2012. Podobná proroctví o konci velkého cyklu lze najít v mnoha dalších kulturách a u mnoha náboženských skupin – Hopi, Navajo, Cherokee, Apache, konfederace Iroquiů, starobylých Egypťanů, kabalistů, Esejských, peruánských staršinů Qero, subsaharského kmene Dogonů a australských domorodců.

Až na několik výjimek bylo mayské proroctví o konci kosmického cyklu, pátého světa, interpretováno jako skutečná fyzická destrukce lidstva a hmotného světa, podobným způsobem, jakým je interpretována (či spíše desinterpretována) apokalypsa křesťanskými fundamentalisty, obzvláště miliony amerických křesťanů, kteří věří, že v době této globální destrukce se dočkají „spasení“ a sjednotí se s Ježíšem. Lidé, kteří na to pohlížejí tímto způsobem, si nejsou vědomi faktu, že původní a doslovný význam výrazu apokalypsa (řecky apokálypsys) neznamená destrukci, ale „stržení opony“ či „zjevení“.  Týkal se odhalení některých tajemství ukrytých před většinou lidstva jistými privilegovanými skupinami. Zdrojem desinterpretace tohoto slova je pravděpodobně výraz „apokálypsys eschaton“, což doslova znamená „zjevení konce aeonů, či věků“.

Účelem této konference je prozkoumat radikálně odlišné, optimističtější interpretace mayského proroctví – tedy konec světa tak, jak jej známe: světa ovládaného bezuzdným násilím a neukojitelnou hrabivostí, egoistickou hierarchií hodnot, zkorumpovanými institucemi a korporacemi a nesmiřitelnými konflikty mezi organizovanými náboženstvími. Místo předpovídání fyzické destrukce hmotného světa se mayské proroctví může týkat smrti a znovuzrození a hromadné vnitřní transformace lidstva. Abychom se touto myšlenkou mohli zabývat, musíme si odpovědět na dvě důležité otázky: Zaprvé, jak mohli starobylí Mayové před dvěma tisíci lety předpovědět, jaké situaci bude lidstvo čelit v jedenadvacátém století? A zadruhé, existují nějaké náznaky, že moderní společnost, přesněji řečeno industriální společnost, se v současné době nachází na pokraji velké psychospirituální transformace? Pokusím se zabývat se těmito otázkami během své prezentace. Mayské proroctví týkající se zimního slunovratu 2012 má důležitý astronomický rozměr. Před více než 2,000 lety tehdejší Mayové vytvořili propracovanou galaktickou kosmologii. Protože byli skvělými pozorovateli nebes, povšimli si, že pozice slunce o zimním slunovratu se pomalu posunuje směrem k zarovnání se s galaktickou osou.

Tento pohyb je způsoben tak zvanou precesí – výkyvem rotační osy Země. Mayové došli k závěru, že k velkým změnám kosmických proporcí dojde v době tohoto příznivého solárně-galaktického zarovnání. Jde o událost, která se stává pouze každých 25,920 let, což je období potřebné, aby precese prošla všemi dvanácti znameními zvěrokruhu. C. G. Jung používal ve své knize Aion a v dalších textech výraz „platónský měsíc“ pro období, kdy bod jarní rovnodennosti projde jedním znamením siderického zvěrokruhu (přibližně 2160 let), a výraz „platónský rok“ pro období dokončení celého cyklu zvěrokruhu.

Astronomové předklasické mayské kultury zvané kultura Izapa odvodili kalendář dlouhého počtu skládající se z třinácti baktúnů tak, aby byl zacílen na dobu, kdy bude kosmické zarovnání maximální – 21 prosince 2012. Ke kulturnímu odkazu starých Mayů patří kamenné monumenty sdělující ve vytesaných glyfech a obrázcích proroctví týkající se tohoto příznivého zarovnání. Výše uvedená fakta objasňují, proč by na seznam přednášejících na této konferenci měli být zahrnuti lidé jako John Major Jenkins, který strávil dvacet let studiem mayských archeologických nálezů pokoušeje se pochopit jejich původní význam (Jenkins 1998, 2002), nebo Robert Sitler, který strávil značný čas se současnými Mayi a může nabídnout hluboký vhled do jejich kultury (2006). Je také zjevné, že uznávaný astrolog a historik jakým je Richard Tarnas by byl schopen přispět rovněž výrazným způsobem. Moji oblastí zájmu v posledních padesáti letech byl výzkum ne-běžných stavů vědomí, či konkrétněji důležitá podkategorie těchto stavů, pro kterou jsem vymyslel označení holotropika. Toto složené slovo znamená doslova „orientovaný na celistvost“ či „pohyb směrem k celistvosti“ (z řeckého holos = celý a trepein = pohybovat se k nebo směrem k něčemu). Jsou to stavy, které čerství šamani zažívají svých zasvěcovacích krizí a které později vyvolávají u svých klientů. Staré a domorodé kultury používaly tyto stavy při rituálech přechodu a ve svých léčebných obřadech. Byly popsány mystiky všech dob a zasvěcenci starodávných mystérií smrti a znovuzrození. Procedury obsahující tyto stavy byly také vyvinuty v kontextu velkých světových náboženství – hinduismu, buddhismu, taoismu, islámu, judaismu a křesťanství (Grof 2000, 2006).

To je již méně zřejmé a vyžaduje si to jisté vysvětlení proč a jak zkušenosti a pozorování ve studiích holotropních stavů mohou vrhnout nové světlo na problém mayského proroctví. Klíčovou úvahou v tomto ohledu je, že procedury silně rozšiřující vědomí („technologie posvátných“) hrály integrální a klíčovou roli v mayské kultuře. Máme rozsáhlé obrazové důkazy na mayských kamenných stélách, sochách a keramice, že k tomuto účelu používali mexický kaktus peyote (Lophophora Williamsii), magické houbičky (Psilocybe Mexicana nebo koerulescenty známé indiánům jako Xibalba okox nebo teonanacatl) a kožní sekrety ropuchy Bufo marinus. Dalšími rostlinnými materiály používanými v předkolumbovské Mezoamerice byla semena povijnice (Ipomoea violacea) nazývané domorodci ololiuqui, Salvia divinatorum známou také jako věštecká šalvěj, divoký tabák (Nicotiana rustica) a balche (fermentovaný nápoj vyrobený ze stromu Lonchocarpus longistylus a medu).

Účinnou a specificky mayskou mysl měnící technikou Mayů bylo masivní pouštění žilou vyvolané použitím čepelek z rejnočích ostnů, pazourku nebo obsidiánu, které zraňovaly jazyk, ušní lalůčky a genitálie (Schelle a Miller 1986, Grof 1994). Rituální pouštění žilou otvíralo zkušenostní sféru, která nebyla normálně přístupná před okamžikem biologické smrti. Mayové používali pro zkušenosti vyvolané ztrátou krve a šokem symbol Hada vize. Tento symbol představoval kontakt mezi každodenním světem lidských bytostí a světem bohů a posvátných předků, kde se očekávalo, že se objeví v jejich vizích v nadpřirozených sférách. Osten byl vnímán jako posvátný předmět s enormní mocí; byl personifikován ve formě boha perforace.

Vzhledem k mimořádné důležitosti, kterou tyto „technologie posvátných“ v mayské kultuře měly, je rozumné předpokládat, že jimi vyvolaný vizionářský zážitek mohl poskytovat inspiraci pro proroctví týkající se roku 2012 a hrály při jeho sestavování významnou roli. Je tudíž plně ospravedlnitelné pohlížet na toto proroctví prizmatem objevů moderního výzkumu vědomí.

V holotropních stavech vědomí je možné získat výrazná odhalení týkající se rámcového plánu vesmíru vytvořeného kosmickou inteligencí tak obrovských rozměrů, že je mimo rámec omezení naší běžné představivosti. Jedinci zažívající psychedelické stavy, včetně mne, příležitostně hlásili, že se jim dostalo významného osvětlujícího vhledu do kreativní dynamiky vesmíru. Konkrétněji, průkopník psychedelik Terrence McKenna ve svém úvodu ke knize Johna Major Jenkinse „Mayská kosmogeneze 2012“ napsal, že se mu dostalo vhledu ohledně 2012 v seancích s houbičkami.

Jedinci, kteří mají takové osvětlující kosmické vize, náhle pochopí, že to, co se děje ve hmotném světě, je vytvářeno a tvárněno archetypálními principy, bytostmi a událostmi existujícími v dimenzích reality, které jsou pro naše každodenní vědomí nepřístupné. Viděli také, že dynamika archetypálního světa je systematicky korelována s pohyby planet, jejich úhlovými vztahy a jejich relativní pozicí vůči pevným hvězdám. To vedlo k naprosto novému chápání astrologie, jejího původu a jejího velké důležitosti. Náhle jim bylo jasné, že zdrojem astrologie byly všeobsahující globální vize fungování vesmíru, a nikoliv nudné shromažďování pozorování jednotlivců týkajících se korelací mezi událostmi ve světě a nebeskými tělesy. Richard Tarnas nashromáždil za více než třicet let impozantní a přesvědčující důkazy o systematických korelacích existujících mezi archetypálním světem, nebeskou dynamikou a psychologickými a historickými procesy, a předložil je ve své průlomové a paradigma měnící knize Kosmos a psýché (Tarnas 2006). Rickův astrologický výzkum se zaměřil primárně na korelace s pohyby planet, ale existuje astrologický systém, který věnuje značnou pozornost pevným hvězdám; zkušenosti v holotropních stavech mohou v tomto ohledu poskytnout stejně odhalující vhledy.

Důležitým aspektem zkušeností holotropních stavů je, že transcendují omezený lineární čas a umožňují vidět události ve vesmíru v kosmickém astronomickém měřítku. Ve všech svých velkolepých časových měřítcích, jako mayský kalendář dlouhého počtu nebo velký či Platónský rok, jsou v porovnání s ostatními, kteří byli inspirováni vizionářskými zážitky, jako třeba ty v tantrické vědě, ve které je věk vesmíru udáván v miliardách let (hodnota podobná odhadu moderních kosmologů), nebo obdobích v hinduistickém náboženství a mytologii, jako jsou kalpy nebo Bráhmanův den, který se také udává v miliardách let, velmi umírnění. Vize starých mayských vizionářů tak mohou, za pomoci „technologií posvátných“, snadno dosáhnout mnoho staletí do budoucnosti.

Mayské proroctví týkající se galaktického zarovnání se neomezuje pouze na astronomická pozorování a astrologické předpovědi; je úzce provázáno s mytologií, s tím, co C. G. Jung nazval archetypální doména kolektivního nevědomí. Například mayští vizionáři mluvili o prosincovém slunovratu jako o „kosmickém otci“ a o Mléčné dráze jako o „kosmické matce“. Představovali si střed galaxie, kam moderní astronomie umísťuje obří černou díru, jako její kreativní a destruktivní lůno. Doba galaktického zarovnání tak představovala dobu kosmických hieros gamos, posvátného svazku mezi ženským a mužským.

V roce 2012 bude slunce procházet okrajem kosmického prašného oblaku známého jako Velká temná trhlina, která se nachází podél Mléčné dráhy a zdá se, že rozděluje její světlo do dvou částí/cest. Mayové tuto temnou trhlinu nazývali Xibalba Be (Cesta do podsvětí) a pohlíželi na ni jako na místo zrození a smrti a smrti/znovuzrození. Byl to pro ně kanál zrození kreativní matice kosmické matky, kde bude slunce o prosincovém zimním slunovratu 2012 znovuzrozeno. Bylo to také místo smrti, kvůli její bráně do podsvětí, země mrtvých a nezrozených. Tyto asociace zjevně nebyly produktem běžné fantazie a představivosti Mayů, projektované na noční oblohu, ale výsledky hlubokých přímých představ o spojení mezi archetypálním světem a nebeskými tělesy a procesy. Mayské proroctví má také důležitou mytologickou souvislost s příběhem o hrdinských dvojčatech, Hunahpu a Xbalanque, která bohové smrti pozvali na návštěvu podsvětí Xibalba, aby si tam s nimi zahráli míčovou hru. Páni Xibalba je vystavili těžkým zkouškám, bratři je všechny překonali a nakonec zemřeli a znovuzrodili se jako slunce a Měsíc (nebo podle některých interpretací jako slunce a Venuše). Částí příběhu, která se zdá být v tomto ohledu obzvláště relevantní, je bitva dvojčat s ptačím démonem Vucub-Caquix („Sedm-ara“); je to domýšlivý, sobecký a impulzivní vládce, který předstírá, že je sluncem a měsícem svět soumraku mezi bývalým stvořením a tím současným. Zdá se, že představuje archetyp ega, který je dominantní na konci cyklu. Sedm ara (sedm Macaw) má zdá se archetypální obdobu v novém zákoně – vládce konce časů či „Bestii“, známého také jako antikrist.

Hunahpu a Xbalanque Sedm ara porazili a připravili ho o jeho zuby (nástroj násilí), o jeho bohatství a jeho moc. Tím usnadnili vzkříšení svého otce, Jeden Hunahpu, spravedlivého vládce, který představuje nesobecké božské vědomí, které je holistické; zajímá se o všechny bytosti a činí politická rozhodnutí založená na budoucích generacích nebo – jak říkají domorodí Američané – s ohledem na to, jak to ovlivní dalších sedm budoucích generací.

Výzkum holotropních stavů – psychedelická terapie, holotropní dýchání a práce s jedinci ve „spirituálním stavu nouze“ – značně přispěl k pochopení mytologie. Mýty jsou běžně považovány za výtvor lidské fantazie a představivosti, ne nepodobné příběhům moderních spisovatelů sci-fi . Nicméně práce C. G. Junga a Josepha Campbella přinesly radikálně nové chápání mytologie. Podle těchto dvou klíčových myslitelů mýty nejsou fiktivní příběhy o dobrodružstvích imaginárních postav v neexistujících zemích, a tím svévolným výtvorem lidské fantazie jedince. Mýty mají spíše původ v kolektivním nevědomí lidstva a jsou projevem prvotních organizačních principů psýché a vesmíru, které Jung nazval archetypy (Jung 1976).

Archetypy se projevují prostřednictvím individuální psýché a jejích hlubších procesů, ale nemají původ v lidském mozku a nejsou jeho výtvory. Jsou individuální psýché nadřazeny a fungují jako řídící principy. V holotropních stavech lze archetypální svět zažít přímo způsobem, který je přesvědčivý a autentický, stejně jakým se jeví svět matematický, či ještě více. Aby rozlišili transpersonální zážitky s archetypálními postavami a doménami od imaginárních výtvorů individuální fantazie, mluví Jungovy stoupenci o této doméně jako o imaginární.

Francouzský učenec, filosof a mystik Henri Corbin, který první použil výraz mundus imaginalis, byl v tomto směru inspirován svým studiem islámské mystické literatury (Corbin 2000). Islámští teozofové nazývají imaginární svět, kde vše, co existuje ve smyslovém světě, má svoji analogii, „alam a mithal“ či „osmé klima“, aby ho odlišili od „sedmi klimat“, oblastí tradiční islámské geografie. Imaginární svět má nástavby a dimenze, formy a barvy, ale ty nejsou vnímatelné našimi smysly, jak by byly, pokud by šlo o vlastnosti fyzických předmětů. Nicméně tato sféra je v každém aspektu tak plně ontologicky skutečná a vnímatelná konsenzuálním potvrzením jinými lidmi, jako je hmotný svět vnímatelný našimi smyslovými orgány.

Archetypy jsou bezčasové esence, principy kosmického uspořádání, které se mohou manifestovat také jako personifikace, nebo konkrétné božstva různých kultur. Postavy mayské mytologie – Hunahpu, Xbalanque, jejich otec Jeden Hunahpu, Sedm ara, Quetzalcoatl (Kukulkan) a další – podobně jako postavy jakékoliv jiné kultury, jsou tudíž ontologicky skutečné a jednotlivci je mohou přímo vyhodnocovat v zážitcích v holotropních stavech. Jak poukázal John Major Jenkins, Giorgio de Santillana a Hertha von Dechend přispěli k pochopení dalšího důležitého rozměru archetypů, který je u problému mayského proroctví relevantní. Ve své knize Hamletův mlýn popsali hlubokou spojitost existující mezi mytickými a astronomickými procesy (de Santilla a Dechend 1969).

V r. 1948, po mnoha letech systematického studia mytologií různých kultur světa, Joseph Campbell vydal svoji průlomovou knihu Hrdina s tisíci tvářemi, která v nadcházejících desetiletích výrazně ovlivnila výzkum a chápání této oblasti (Campbell 1968). Po analýze širokého spektra mýtů z různých částí světa Campbell zjistil, že všechny obsahují variace na jeden univerzální archetypální vzorec, který nazval monomýtus. Je to příběh hrdiny, ať již ženy nebo muže, který opustí svůj domov nebo je od něj násilně oddělen vnějšími okolnostmi, a po fantastických dobrodružstvích a tvrdých zkouškách kulminujících psychospirituální smrtí a znovuzrozením se vrací do své původní společnosti radikálně transformován – jako osvícená nebo bohu podobná bytost, léčitel, vizionář nebo spirituální učitel. Vlastními slovy Campbella lze základní vzorec pro cestu hrdiny shrnout následovně: „Hrdina podstupuje cestu z každodenního světa do oblasti nadpřirozených divů; setkává se s nesmírnými silami a dosáhne rozhodujícího vítězství; hrdina se vrací z tohoto záhadného dobrodružství s mocí poskytnout spásu svým druhům.“

Campbellův zvídavý a bystrý intelekt zašel za rámec prostého uznání univerzálnosti tohoto mýtu v čase a prostoru. Jeho zvědavost ho přiměla se ptát, co činí tento mýtus univerzálním. Proč se téma putování hrdiny objevuje v kulturách všech dob a zemí, dokonce i když se v tom či onom aspektu liší?

Campbellova odpověď má prostou a neúprosnou logiku nanejvýš dokonalého vhledu: monomýtus hrdinova putování je scénářem transformační krize, kterou mohou zažít všechny lidské bytosti, když se hluboký obsah nevědomé psýché vynoří do vědomí. Putování hrdiny nepopisuje nic menšího, než zkušenostní teritorium, kterým musí jedince projít během doby významné transformace. Příběh mayských dvojčat-hrdinů je klasickým příkladem cesty Campbellova hrdiny.  Patří do rozsáhlého spektra archetypálních motivů, které můžeme zažít v holotropních stavech.

Doufám, že výše uvedené pojednání odpovídajícím způsobem odpovědělo na první otázku, kterou jsem položil předtím ve své prezentaci: „Jak mohli staří Mayové před dvěma tisíci lety objevit cokoliv, co by bylo relevantní pro lidstvo jedenadvacátého století?“ Téma cesty hrdiny Josepha Campbella nás vede k druhé otázce: „Pokud se mayské proroctví netýká konce světa a fyzického zničení lidstva, ale význačné kolektivní psychospirituální smrti a znovuzrození, srovnatelného s tím, co Campbell popsal v individuálním měřítku, existují nějaké náznaky, že taková vnitřní transformace je možná nebo že již ve skutečnosti probíhá?

Můj přístup k této otázce je založen nejen na pozorováních zkušeností tisíců jednotlivců v holotropních stavech vědomí – při psychedelické terapii, holotropním dýchání a spontánních psychospirituálních krizích („spirituálních stavech nouze“) – ale také na rozsáhlých osobních zkušenostech s těmito stavy. Rád bych začal s rozborem jednoho svědectví o zkušenostní sekvenci z jednoho z mých vlastních psychedelických sezení. Poskytlo mi to hluboký vhled do archetypu apokalypsy, motivu, který se v holotropních stavech vyskytuje jen zřídka, ale je pro problematiku naší konference obzvláště relevantní. Asi po padesáti minutách sezení jsem začal zažívat silnou aktivaci spodní části svého těla. Moje pánev vibrovala, jak se v extatických návalech uvolňovalo obrovské množství energie. V jistém okamžiku mne proudící energie celého zachvátila v intoxikační mánii a vrhla mne do rotujícího kosmického vortexu tvoření a destrukce. Ve středu tohoto gigantického hurikánu prvotních sil byly čtyři obří herkulovské postavy provádějící to, co vypadalo jako elementární kosmický šavlový tanec. Měli silné mongoloidní rysy s vystupujícími lícními kostmi, šikmýma očima a čistě vyholenými hlavami ozdobenými velkými spletenými ohony. Vířily ve zběsilém tanečním šílenství, mávaly velkými zbraněmi, které vypadaly jako kosy nebo zakřivené šavle ve tvaru L; všechny čtyři dohromady tvořily rychle rotující svastiku. Intuitivně jsem pochopil, že tato monumentální archetypální scéna souvisí se začátkem procesu tvoření a zároveň s konečnou fází spirituální cesty. V kosmogenetickém procesu (pohybu z prvotní jednoty do světů plurality) představovala ostří šavlí sílu, která rozděluje a fragmentuje sjednocené pole kosmického vědomí a kreativní energie do bezpočtu individuálních jednotek. Ve vztahu k spirituální cestě představovala stádium, kdy vědomí hledajícího transcenduje oddělení a polaritu a dosahuje stavu původní nerozlišené jednoty. Zdálo se, že směr tohoto procesu souvisí s rotací ostří ve směru a proti směru hodinových ručiček. Projektován do hmotného světa tento archetypální motiv zdá se souvisí s růstem a vývojem (oplodněného vajíčka nebo semene, které se stává organismem), nebo s destrukcí forem (válkami, přírodními katastrofami, rozkladem). Pak se v této zkušenosti otevřelo nepředstavitelné panorama scén destrukce. V těchto vizích se přírodní katastrofy, jako vulkanické erupce, zemětřesení, padající meteory, lesní požáry, záplavy a přílivové vlny, kombinovaly s obrazy hořících měst, kolapsů celých bloků výškových budov, masovým umíráním a horory války. Na čele této vlny totální anihilace byly čtyři archetypální obrazy hrůzostrašných jezdců, symbolizujících konec světa. Pochopil jsem, že jde o čtyři jezdce apokalypsy (mor, válku, hladomor a smrt). Pokračující vibrace a rány v mé pánvi byly nyní s pohyby této osudné jízdy na koni synchronizovány a já se stal sebou, připojil jsem se k tanci, stal jsem se jedním z nich, či možná všemi čtyřmi najednou, a nechal jsem svoji vlastní identitu za sebou.

Náhle došlo k rychlé změně scenérie a měl jsem vizi jeskyně s Platonovy Republiky. Ve své práci Plato popisuje skupinu lidí, kteří žijí celý svůj život uvězněni v jeskyni, před bílou zdí. Sledují stíny vrhané na zeď předměty procházejícími před vchodem do jeskyně. Podle Platona jsou stíny tak blízko, jak blízko se vězni dostanou k vidění reality. Osvícený filosof je jako vězeň, který je osvobozen od iluze a pochopí, že stíny na zdi jsou iluzorní, protože může vnímat skutečnou formu reality, než pouhé stíny pozorované vězni. Pak následovalo výrazné a přesvědčivé pochopení, že hmotný svět našeho každodenního života není tvořen „hmotou“, ale je vytvořen kosmickým vědomím prostřednictvím nekonečně komplexního a sofistikovaného inscenování zkušeností. Je to božská hra, které Indové říkají lila, vytvořená kosmickou iluzí májou.

(pokračování)