Radost ze života, jak to vidím já.
Z pohledu vyšší úrovně, pokud připustíme, že všechno je energie a hmota je jen zhuštěná energie, tak činnost lidí pachtící se za uspokojením a dobrou náladou je stejně důležitá, jako srážka hvězd, či náraz fotonu do elektronu. Výsledkem je vznik další energie, které ovlivňují blízké okolí.
Z lidí pak vyzařují příslušné energie odpovídající charakteru činnosti, kterou člověk provádí a touto energií pak ovlivňují své okolí, stejně tak jako u srážek mikro nebo makro objektů ve vesmíru.
Lidské pachtění po poznání smyslu života má mnoho úrovní:
1. Lidé kteří neví, že nějaká radost ze života vůbec existuje, natož aby věděli jak jí dosáhnout.
2. Lidé kteří tuší a hledají ji.
3. Lidé kteří už přisli na to, které činnosti to jsou.
4. Lidé kteří tyto činnosti praktikují a dosáhli uspokojení a dobré nálady.
5. V této fázi nastává návrat k bodu .1:-)
Ovšem tyto úrovně ještě nic neříkají o tom, zda činnost daného jedince, která mu přináší radost, je pozitivní, kladňácká, konstruktivní, nebo negativní, záporňácká a destruktivní pro jeho okolí.
Myslím, že to záleží na energetických kvalitách daného jedince, potažmo, z které „planety“ jeho duch pochází.
Někomu dělá dobře energie ovládání, manipulace a moci, moci nad životem a smrti bytostí v jeho okolí, nebo rovnou celých národů a mas.
Někomu dělá dobře energie vděčnosti , radosti a spokojenosti svého ovlivněného okolí.
Někomu dělá dobře energie slunečního záření.
Někomu dělá dobře radost z uvaživání a z chápání, což je dle Ensteina nejkrásnější dar přírody, ale já myslím, že spoustu lidí , ne-li většinu, uvažování „bolí“ a proto nic kolem sebe neřeší.
A nebo řeší, ale ne to konstruktivní, ale jenom to destruktivní, což je mnohem nápadnějsí a pro ně zajímavější.
Ale k jádru věci: Proč vlastně radostí ze života musí být nějaká činnost? Proč nemá člověk radost pořád a nonstop? Proč, když člověk dosáhne všeho co si zamanul, když dosáhne „maximální“ radosti ze života, proč mu nevydrží napořád? Asi protože jsme se zastavili na své „cestě“, tak se
tím se dostáváme k bodu 5, který říká, že v této fázi nastává návrat k bodu 1., z čehož plyne, že by člověk měl mít pořád nějaké cíle, kterých by se měl snažit dosahovat.
Myslím si, že když tyto cíle chybí, to provádění činností, které člověku přinášejí uspokojení a dobrou náladu, tak nastupuje na scénu ten protipól a člověka se zmocňuje prázdnota a deprese a je jenom na něm, jak dlouho v ní chce zůstat.
No a z toho mi vychází, že cesta je cíl.
Myslím, že to krásně vystihuje Jin Jang, znak duality. To znamená, že aby existovalo něco-cosi, tak musí existovat jeho protipól. Dobro-zlo, světlo-tma, bílá-černá, pozitivní-negativní, konstruktivní-destruktivní, chytrý-hloupý, šikovný-nešikovný, přející-závistivý, mír-válka, atd... a bohužel to nejde v tomto vesmíru oddělit.
Rozpůlením magnetu neoddělíme severnní a jižní pól, ale každá odlomená půlka bude mít svůj nový slabší severní i jižní pól. A tak je to „bohužel“? Ve všem.
Tak si říkám, zda ty „zlí“ lidé a války nejsou vlastně katalizátorem, který urychluje vývoj společnosti, která tímto poznává svět a dualitní vesmír.
Teď trošku zamyšlení: pokud by bylo jenom světlo a neexistovala tma, jak bychom věděli, že se nacházíme ve světle, když bychom neměli nic-tmu, se kterou bychom to mohli porovnat.
Když bychom žili v dobrých časech, jak bychom věděli, že ty časy jsou dobré, pokud bychom je neměli s čím porovnat. Třeba zrovna žijeme ve špatných časech, které by mohly by být mnohem lepší. Nebo je to naopak? Proč abychom si vážili míru, musí existovat válečný precedens?
Lidé mají tendenci zapomínat a pokud zapomenou na ten protipól, tak si přestanou vážit toho co mají, a musí se „spálit“ znovu.
Proč abychom si vážili toho co máme, musíme o to nejdřív přijít a poznat protipól jaký to je když...?
Tak si říkám, zda vesmír založený na dualitě, byl dobrý nápad...
Radek Vošahlík 14.6.2012
