Vrstvy reality
Ve svém minulém článku jsem popisoval, jak se mi „podařilo“ přepnout své vnímání z „běžné“ reality do jakési jiné reality, méně reálné, vyprázdněné. V tomto případě šlo o vyloženě nepříjemný prožitek, který má příčinu v negativitě, kterou v sobě člověk po dlouhý čas hromadí a neupouští. Dříve jsem neměl s upouštěním přetlaku tak velký problém, ale v posledních letech jsem ji patrně více zadržoval v sobě. To se v nedávné minulosti opakovaně projevovalo vlnami silného vzteku a pocitu zmaru. Toto však nemůže pokračovat do nekonečna, jednou ten natlakovaný papiňák musí definitivně prasknout. A to se mi stalo právě letos v březnu, o tom jsem psal minule. Uvolněný přetlak se neprojevil další vlnou hněvu, ale zcela jinak, jakýmsi „vyhozením“ z reality do pocitu naprosté prázdnoty všeho.
Tuto událost vnímám jako logický důsledek mé po léta nahromaděné negativity, která se teď zesiluje a zviditelňuje proto, že potřebuje být zpracována, rozpuštěna. Je to jakési upozornění, varování. V různých situacích, kde jsem v minulosti měl nějaký problém, tedy nějakou energetickou nerovnováhu, se nyní tato nerovnováha extrémně zesiluje. Do mnohých věcí a situací se proto odmítám vůbec pouštět. Tam, kde jsem dřív na obranu reagoval vztekem, dnes se dostavuje spíše rezignace. Jako by mi to chtělo říci: buďto se řiď svými obavami, nedělej nic, a tím pokračuj ve své postupné likvidaci, nebo máš druhou možnost – skoč do toho po hlavě, přeskoč své obavy, dělej vše co považuješ za správné, jinými slovy: žij. No, zatím jsem neskočil. Ale tak nějak silně vnímám, že jiná možnost není. Buďto zaživa shnít, nebo se odvázat, jít do toho.
Celkově se mi zdá, že se teď zesiluje vnímání všech energií, nejen negativních. Jako by vše bylo intenzivnější a ukazovala se naplno pravá podstata všeho. Paradoxně se to projevuje tak, že se jaksi rozostřuje vnímání té běžné reality, která se stává méně konkrétní a zřetelnou. Přitom se ale zesiluje hloubka vnímání a prožitku, alespoň já to tak cítím. Rozpoznáváme, že realita má ve skutečnosti více vrstev, než jen tu jednu, kterou jsme dosud považovali za jedinou skutečnou. Ta se nyní naopak ukazuje jako méně skutečná až neskutečná.
Kromě té „běžné“ reality nyní vnímám existenci ještě dvou dalších vrstev. Jedna z nich je ta, o které jsem psal minule, pro kterou je typická negace a vyprázdněnost. Návštěva této vrstvy byla pro mě dost nepříjemnou zkušeností, ale přesto zajímavou. Umožnila mi procítit, že ta realita, kterou považujeme za skutečnou, zas až tak skutečnou a pevnou není. Určitě však nedoporučuji zdržovat se v této vrstvě příliš dlouho. Sám jsem měl docela obavu, zda bude možné vrátit se zpět. A občas do ní stále letmo nakukuji. Nevím ani proč, ale docela by mi pro tuto oblast existence sedělo označení Podsvětí. Tedy při pohledu z té naší „běžné“ reality.
Pak je tu ještě jedna rovina (vrstva) reality, do které se mi občas daří přepnout pouze na chvilku, třeba jen na pár vteřin nebo minut. Návštěva této vrstvy navozuje velmi příjemné prožitky, někdo by řekl pozitivní, což by bylo ale označení zjednodušené a zkreslující. Namísto toho bych použil slovo harmonické, vyrovnané, všeobsahující, s vnímáním hlubšího propojení s Podstatou. Zrovna minulý týden jsem měl odpoledne chvilku čas a šel jsem se projít na Vyšehrad. A při tom pohledu z hradeb se ty Hradčany a vše okolo zdálo jako jakési snové, éterické, jako by to snad ani nebylo. Přitom jsem ale sám sebe vnímal daleko intenzivněji jako součást toho všeho. Ani ti lidi okolo mi už nepřipadali v tu chvíli tak nepříjemní, jako obvykle ;-). Včera se mi také povedlo jedno takové příjemné přepnutí, když jsem zcela soustředil svou pozornost na zpívajícího ptáka ve větvích rozkvetlého stromu. Běžná realita se opět jaksi vzdálila a zůstalo jen propojení. Myslím, že se tímto přelaďováním vracíme do dětství, kdy jsme byli takto schopni vnímat takto přímo mnohem více než teď. Pokud jsem v předchozím odstavci použil označení Podsvětí, tak tuto vrstvu reality bych se nebál označit jako Nadsvětí.
V Podsvětí máme možnost okusit totální oddělenost všeho, a v Nadsvětí naopak totální propojenost. Zdá se, že nyní se nám otvírá přístup do těchto dvou vrstev, abychom je mohli procítit, rozpoznat všechny možnosti a vybrat si, ve které chceme žít. Abychom si konečně uvědomili, že nic není pevné, dané, ale že vše vytváříme právě teď. A máme k dispozici nekonečné pole možností.
