Na konci času
Jsme součástí nekonečného pole vědomí, které je tvůrcem všeho. Na absolutní úrovni jsme všichni propojení, všichni jsme jedním, individualita neexistuje. Individualita a dualismus, vzniklý v důsledku našeho vstupu do individuality, jsou pouze iluzí, hrou. K započetí této hry jsme se rozhodli společně, na úrovni Absolutna, mimo prostor a čas. Prostor, čas a dualistické vnímání, to vše tvoří základní rámec naší společné hry na svět forem. Všechny formy, vše, co se v tomto rámci odehrává, je nestálé a dočasné, tedy iluzorní, neskutečné. Zároveň, vše, co se v tomto rámci odehrává, děje se se souhlasem všech zúčastněných, tedy všech zdánlivě individualizovaných bytostí. Ten souhlas je však dán na úrovni Absolutna, kde vše je jedním. Ve světě iluze a forem jsme však především my lidé skoro na 100% uvěřili představě, že jsme oddělení od všeho a všech ostatních. Ve větší či menší míře jsme uvízli ve světě ega, konceptů, programů mysli, z nichž zásadní roli hrají programy strachu. Tyto astrální programy, živené pozorností (tedy životní energií) velkého množství domněle oddělených bytostí, si „žijí“ svým vlastním „životem“. V představách mnohých lidí nabývají někdy tyto kvazibytosti i konkrétní „fyzickou“ podobu různých monster, draků, ale i třeba zjevení panny Marie nebo Ježíše, což souvisí naopak s astrálními programy vychýlenými příliš do „pozitivní“ roviny a očekávání.
Přítomnost negativních programů, strachů, si v rámci našeho dualistického pojetí světa kompenzujeme programy víry v zázrak a ve spasitele. Takto se snažíme v dualitě udržet alespoň jakous takous „rovnováhu“, abychom měli pocit, že se to dá nějak přežít. Nevidíme, že jak negativní, tak pozitivní programy, jsou iluzí, jakousi oponou, která brání vidět skutečnost takovou, jaká opravdu je. Používání různých berliček a drog, ať už fyzických nebo nefyzických, kterými se snažíme aspoň částečně uniknout z našich negativních programů a problémů, je z lidského hlediska pochopitelné. Snažíme se uniknout z našeho vnitřního světa, často plného negativních programů, strachů a fóbií, do vnějšího světa nebo do různých virtuálních světů. Sami se sebou nedokážeme vydržet. Nechce se nám přehrabovat v našich vlastních „výkalech“. Proto unikáme do fiktivních světů a řešíme často nesmyslná a zástupná témata, jako třeba oblíbená dutá Země ;-), jen abychom se vyhnuli „konfrontaci“ se sebou samými. Je však třeba dospět postupně k uvědomění, že jakýkoli únik není řešením problému, ale jen jeho oddálením, a že dříve nebo později budeme s problémem znovu konfrontováni, dokud nedosáhneme jeho plného pochopení a odpuštění. Častým problémem také bývá, že mnoho z nás není v sobě schopno nalézt pozitivní stránky a vidí jen ty negativní. Myslíme si o sobě, že jsme špatní, což je ovšem opět jen jeden z mnoha programů mysli, nikoli skutečnost. Pokusme se namísto úniků před sebou samými přijmout sami sebe s našimi „temnými“ i „světlými“ stránkami. Neutíkejme před těmi „temnými“, ani se za ně netrestejme, ale ani nevytěsňujme naše „světlé“ stránky. Jedině přijetím obojího lze překročit rámec duality.
Není divu, že naše ego a mysl se brání vidět skutečnost jaká je, protože toto prozření by znamenalo ukončení „vlády“ mysli a ega. Proto si mysl libuje ve vytváření dalších a dalších programů, protože tam se cítí „doma“, bezpečně. Co to je ale mysl, jaká je její skutečná podstata a poslání? Mysl je pouze nástrojem vědomí, nikoli vědomím samotným. Je to nástroj, který nám má sloužit. Namísto toho se stal zdánlivě pravý opak - my, bytosti vzešlé z kosmického vědomí, sloužíme mysli, tedy našemu nástroji, a jejím programům. Ale i to má svůj smysl a děje se tak s naším hlubokým souhlasem, ostatně jako všechno. V rámci této naší hry na dualitu je i toto důležitou součástí zkušenosti, kterou jsme se rozhodli prožít. Ovšem že dočasné zkušenosti, protože ve světě forem je vše dočasné, jak již bylo řečeno. Pro mě je jediným logickým vysvětlením, proč jsme se pro tuto zkušenost rozhodli, náš původní záměr, spočívající v kompletním poznání duality ze všech jejích úrovní, od těch zdánlivě silně negativních až po ty zdánlivě velmi pozitivní. Myslím, že jsme si pravidla nastavili tak, že jedině takovýmto kompletním poznáním dokážeme dospět do bodu, kdy dokážeme zcela odhrnout závoj iluze.
Všichni si tedy procházíme negativními i pozitivními zkušenostmi. Já sám to mám nastavené tak, že bez negativních impulzů a energií upadám do pasivity. V tomto životě jsem si zkrátka nastavil „parametry“ tak, že k postupu „vpřed“ to negativní potřebuji. V mém případě vše probíhá primárně na vnitřní nefyzické úrovni, i tak je to však dost náročný a vyčerpávající proces. Ten proces však probíhá a já si ho od určitého bodu zlomu (prosinec 2008) aktivně uvědomuji. Není jistě náhodou, že během posledních desetiletí, let a měsíců se toto uvědomění probíhajícího procesu probouzení objevuje u stále většího počtu lidí, a tento proces stále nabírá na rychlosti. Mé vysvětlení je takové, že se blížíme k určitému uzlovému bodu, který jsme si na kolektivní úrovni kosmického vědomí pro tuto dobu „naprogramovali“. Jak se tento „bod v čase“ blíží, je stále viditelnější a stále více lidí více nebo méně poodhrnuje závoj iluze a nahlíží na skutečnost. Tento proces nelze zastavit. Znovu objevujeme svou ztracenou pozornost, kterou jsme kdysi předali astrálním programům a konceptům. Programy iluze se samozřejmě nevzdávají a stále zkoušejí upoutat naši pozornost, která je udržuje při životě. Projevuje se to tím, že doba a vše, co se děje, jaksi nabývá na šílenosti a chaotičnosti. Zvláště patrný je tento trend ve virtuálním (astrálním) světě internetu a médií, ale projevuje se ve všech rovinách naší domnělé dualistické „existence“. Naší myslí je tento chaos stále méně uchopitelný. Bytostně a vnitřně však přes mnohé těžkosti dokážeme stále více pociťovat klid a vyrovnanost, i když tento klid je v mém případě zatím stále přerušován občasnými návaly bezvýchodnosti a skepse. Kdesi uvnitř však cítím, že vše má hluboký smysl a vše je tak, jak má být, jak právě potřebujeme. Vše se začíná vyjasňovat.
Ještě se vrátím k mediální rovině současného dění. V médiích, ta tzv. „alternativní“ nevyjímaje, se stále opakovaně objevují koncepty, jejichž záměrem je odpoutání pozornosti a „ukradení“ životní energie. Cílem jednoho takového konceptu je vyvolání dojmu, že žijeme ve světě, který je skrytě řízen nějakými elitami, pokud možno nejlépe s příměsí historek o mimozemšťanech, reptiliánech a podobně, o jejichž astrální podstatě jsem již psal výše a také v jednom starším článku v blogu. Komu a čemu takovéto koncepty slouží, není třeba myslím opakovat. Mají za cíl navodit pocit bezvýchodnosti, bezvýznamnosti každého z nás a tedy uvést nás do pasivity a rezignace. Přitom, kdo jsou to ty globální elity? Je to někdo, kdo je mimo nás? To těžko, všichni jsme jedno vědomí. Jaké se tedy nabízí vysvětlení? No, nejspíš to tedy bude tak, že tyto „elity“ jsou rovnocennými účastníky naší „hry“ a mají určitou konkrétní funkci. Nejsou horší ani lepší než my. Naopak, napomáhají svým způsobem probuzení nás všech. Všichni, se kterými se setkáváme, odráží nějakou část nás samotných. Pokud někdo na sebe vezme těžký úkol, být „projektorem“ negativní stránky pro ostatní, třeba i pro celé lidstvo, činí tak ostatním velkou službu, byť i za cenu utrpení. Umožní ostatním pochopit, že ve světě duality máme všichni i tu negativní stránku, před kterou není dobré utéct, ale naopak ji poznat, pochopit, odpustit. Vše s čím se setkáváme ve vnějším světě, je odrazem našeho vnitřního nastavení a potřeb, je to „na naši objednávku“. Mocenské a represivní nástroje, armády, zákony, to všechno nyvytvořil nikdo jiný než my sami. Je to odraz našeho kolektivního vědomí i nevědomí. To si mnoho z nás není ochotno připustit. Jednodušší je obvinit někoho jiného, zdánlivě od nás odděleného. ZA TO MŮŽOU ONI, TAMTI… AŽ JE ODSTRANÍME, NASTANE RÁJ NA ZEMI :-) .
O přijetí své negativní stránky jako své nedílné součásti se lehko mluví, ale hůře se aplikuje v praxi, souhlasím. Sám s tím mám dost problém. V některých momentech nejsem naprosto ochoten přijmout to, co přichází, a má reakce se podobá mlácení hlavou do pomyslné zdi. Postupně si však se stále větší jistotou uvědomuji, že veškerá negativita, kterou vnímám zdánlivě okolo sebe, je ve skutečnosti moje vlastní. Kolikrát si říkám, ještě že si nepamatujeme minulé životy a nevidíme vše negativní, co jsme kdy my způsobili, nebo co kdo způsobil nám. To by bylo nesnesitelné. Proto je to tak zařízeno, že to máme jen v podvědomí, ale i z podvědomí to na nás pěkně tlačí, tlak je však snesitelnější. Opravdu nevnímám jinou možnost, než pochopit a přijmout svou negativní stránku, ale samozřejmě i tu pozitivní. Oboje jsou ve skutečnosti jen naše programy, nejsme to my sami. Nelze je však vypnout, smazat z disku, to by ani nebylo žádoucí. Lze je jedině přijmout a pochopit. Tyto programy nám totiž umožňují zažívat zkušenosti, umožňují nám pohyb, akci. Bez nich bychom byli sice všeobsahujícím, ale nehybným Absolutnem.
V různých variacích se objevuje také další rozdělující koncept, který předpokládá „na konci věků“ oddělení „těch dobrých“ od „těch špatných“. Známe například z křesťanství, zde na Osudu třeba od pana Liry blahé paměti, nebo z různých „modernějších“ channelingových konceptů, třeba na webu anjelska.sk (i když tento web mi poskytnul i mnoho dobré inspirace) a mnoha dalších. Často tento koncept bývá „vylepšen“ tím, že je stanoveno nějaké více nebo méně konkrétní datum v našem fiktivním lineárním čase s tím, že do tohoto data je třeba stihnout něco důležitého, bez čeho nelze postoupit do „vyššího levelu“ existence, který ten či onen koncept v rámci svého marketingového balíčku nabízí (tématu chápání času jsem se více věnoval ve svém starším článku zde: http://www.osud.cz/blog/jirka3f/je-treba-se-obavat-ze-neco-zasadne-dulez... ). Opět si položme otázku, komu a čemu mají takovéto koncepty sloužit? Mají sloužit všem bytostem na jejich cestě k nalezení Jednoty? Nebo ještě jinak: lze dosáhnout Jednoty rozdělováním, oddělováním? To je naprosto absurdní představa, přesto však dosud velmi oblíbená. Proč? Tyto často důmyslně vykonstruované koncepty dávají totiž těm, kteří se řadí na tu „správnou“ stranu, pocit, že jsou dál, že jsou něco víc, a mají tedy „letenku do ráje“ už v podstatě jistou. A „těm špatným“ berou naději a chuť do života, odsouvá je na druhou kolej, kde mohou upadnout do bezvýchodnosti a rezignace (samozřejmě opět pouze dočasně, ale třeba po celou jednu inkarnaci). Přitom, jak jsem už také psal, ti zdánlivě špatní slouží jako zrcadlo pro ostatní, pro pochopení negativní stránky duality, takže ostatním (i sami sobě) pomáhají v pochopení a prozření. A za to by měli jít „do pekla“? Hmm… Lidstvo (ego) má rádo jednoduchá zkratkovitá řešení, ale takhle černobíle to asi fakt nefunguje ;-) .
Jak tedy bude vypadat ten tolikrát zmiňovaný konec cyklů, konec věků, jinými slovy konec naší hry na dualitu a ego, na dobré a špatné, na černé a bílé…? Půjdou ti „dobří“ a „vyvolení“ do svého vysněného (z mého pohledu astrálního) „ráje“, a ti „zlí“ budou věčně zatraceni v „pekle“ (z mého pohledu rovněž astrálním)? Vždyť všichni jsme ve skutečnosti stále onou Jednotou, Absolutnem, jak by bylo možné ho rozdělit a rozškatulkovat? A kdo by to dokázal, kdo je víc? ;-) . Rozdělování je výsada ega, nikoli Boha, nekonečného nadčasového vědomí, kterým ve skutečnosti jsme. Tyto rozdělovací astrální koncepty jsou v absolutní rovině neplatné, což je myslím naprosto zřejmé. Nenechme se jimi znepokojovat. Jsou to pouze překážky na naší cestě k sebeuvědomění. Jediné rozdělení, které podle mého cítění na „konci časů“ nastane, je oddělění toho, co je skutečné od toho neskutečného. Odhrnutí opony. Zbyde hromada falešných cetek, materiálního i astrálního smetí, a proti ní čistá holá skutečnost. Myslím, že to bude zajímavý pohled :-) .
